Bílá lucerna

 

Víte co? Dneska budu patetická, nostalgická a co já vím co ještě. A nestydím se za to, protože se blíží Vánoce a to se může vzpomínat a přemýšlet a vůbec….

 

Vánoce miluju už od malička. V paměti uchovávám takový obrázek - scénu, vidím sama sebe jako hodně malou holčičku, ve velikém starožitném zrcadle, které bývalo v pokoji mé prababičky. Dívám se sama na sebe a držím v náručí svou panenku Kristýnku. Dostala jsem ji zrovna pod stromeček a věřila jsem, že mi ji tam donesl Ježíšek. Obrázek mrňavé holčičky s panenkou jak děkuje do zrcadla Ježíškovi….

Kromě sledování pohádek a ochutnávání cukroví o Vánocích také vzpomínáme na ty, kteří už s námi nejsou a snažíme se být s těmi, které ještě máme, s těmi svými. Ať už je tím myšlena rodina, nebo dobří přátelé a kamarádi. I když na své babičky a dědečky myslívám často, o Vánocích je to tak nějak více oficiální. Měla jsem naprosto úžasné prarodiče, kteří mě milovali a já je. Ráda jsem poslouchala jejich vyprávění, jaké to bývalo, když byli mladí, vyprávění o jejich rodičích, o tetičkách a strýčcích, kdo si koho vzal, nebo nevzal, co kdo vyváděl za pravosti i nepravosti. Jakoby ti dávní lidé žili dál ve vzpomínkách svých dětí, vnuků, pravnuků, synovců a neteří, prostě všech co je znali. O Vánocích více než jindy ožívají tato rodinná vyprávění, aspoň tedy pro mě. 

 V minulém století se narodil člověk, který se rozhodl, že lidé určitého národa a vyznání nemají právo žít. Lidé v jeho zemi si ho zvolili za vůdce a on konal. Nejen z jeho země, ale i ze sousedních zemí, které obsadil, začaly mizet jednotlivci a celé rodiny. Děti, maminky, tatínkové, babičky, dědečci včetně tetiček, strýčků, bratranců a neteří, byli odvezeni někam, odkud se už nevrátili. Lidé zmizeli, zmizely i jejich příběhy. 

Tenkrát stačila jen část židovské krve, aby byl člověk zařazen do transportu smrti. Stačilo mít jen jednoho z rodičů toho „nesprávného“. Kdyby tenkrát dědeček mé maminky nezapřel jméno svého otce před úředníky říše zla, nebyla bych tady a vy byste nečetli tyto řádky, protože ani má maminka by neexistovala. Dlouhou dobu jsme věřili, že se rodině pradědečka podařila utéct do Ameriky a jednou, třeba, se někdo objeví ve dveřích, nebo přijde dopis. Až nedávno, po identifikaci hrobů beze jmen na brněnském židovském hřbitově, jsme zjistili, že pradědeček byl celou dobu nedaleko nás. Zemřel těsně před transportem. Díky dalšímu pátrání v archívech jsme zjistili, že pobyt v různých koncentračních táborech nepřežil nikdo ze zbytku jeho rodiny.

Mám takovou velkou bílou lucernu a v ní velkou bílou svíci, na ní je zespodu napsáno jméno židovské rodiny mého prapradědečka. Snažím se uvěřit, že když plamínek hoří, jsou tu všichni vlastně s námi a vzpomínka na ně se ani po tolika letech nevytratila.

Dnes jsem v lucidním snu chtěla, aby mi Průvodce ukázal, kdo jsem a on mě vzbudil do reality. Věděla jsem, že chce abych si na to přišla sama. Jsem ta holčička ve starožitném zrcadle, co děkuje Ježíškoví a taky ta, co se dívá na plamínek svíčky a snaží se uvěřit, že něco zmůže.

 

© Markéta Jurištová 2021