Co je důležité, je očím neviditelné

Shodou okolností jsem si minulý víkend po dlouhé době opět přečetla nádhernou knížku Antoine de Sain-Exupéryho o malém princi. Určitě ji všichni znáte, je to přímo ikonická kniha, citátem se stala snad každá věta, která je v ní obsažena. Nikdy dřív mě to nenapadlo, ale myslím si, že Exupéry geniálně popsal svůj dialog s nevědomím a přetvořil jej do magické pohádky nejen pro děti. Pamatujete jak jsem se jednou ptala svého Průvodce, která kniha je ve Vesmíru nejdůležitější? Dostala jsem tenkrát znamení v podobě dětské knihy říkadel. Psala jsem, že ještě v polospánku jsem měla pocit, že tomu rozumím, protože v dětských knihách je svět popsán očima dětí, čistý a plný lásky. Proto možná má i “Malý princ” takovou sílu. Víte, že byl přeložen do 460 jazyků a je aktuálně čtvrtou nejprodávanější knihou na světě?

 

Samozřejmě neodolám a přiložím tři úryvky, myslím, že bychom si tyto hluboké myšlenky měli opakovat. Nakonec, máme je stále pod kůží, jen na ně zapomínáme. Ještě ale malinko odbočím, totiž mnoho vět, které mi přijdou podstatné, říkají v tomto příběho malému princi zvířata. Je to hodně podobné tomu jak je to zařízeno v mých lucidních snech režírovaných Průvodcem- Nevědomím, kde téměř výhradně zvířata sděluji přímo to, co mi má být řečeno mimo symbolickou vizi. Takže byste si možná měli dávat pozor, když s Vámi ve snu bude mluvit nějaké zvířátko. Nevědomí se totiž s námi nepokouší komunikovat jen v lucidních snech, ale mnohem častěji v těch běžných.

 

 

"Já mám květinu," řekl ještě. "A každý den ji zalévám. Mám tři sopky a ty vymetám každý týden. Vymetám totiž i tu vyhaslou. Člověk nikdy neví. Pro mé sopky a pro mou květinu je užitečné, že mi patří. Ale ty nejsi hvězdám užitečný..." Businessman otevřel ústa překvapením, nevěděl však, co odpovědět. 

 

 

Hvězdy jsou krásné, protože je na nich květina, kterou není vidět…“
"Ano, jistě," řekl jsem a mlčky jsem pozoroval vlnu písku ve svitu měsíce.
"Poušť je krásná…," dodal.
A měl pravdu. Vždycky jsem miloval poušť. Usedneme na pískový přesyp… Nevidíme nic... Neslyšíme nic…
A přece něco září v tichu…
"Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu…," řekl malý princ.
Byl jsem překvapen, že pojednou chápu to tajemné záření písku. Když jsem byl malým chlapcem, bydlil jsem ve starobylém domě a pověst vyprávěla, že je tam zakopán poklad. Nikdy jej ovšem nikdo nedovedl objevit a snad jej ani nehledal. Ale dodával kouzlo celému tomu domu. Můj dům skrýval ve svých hlubinách tajemství…

"Ano," řekl jsem malému princi, "ať je to dům, hvězdy nebo poušť, to, co je dělá krásnými, je neviditelné!"   

 

„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“
„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval…“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval.
„Lidé zapoměli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“
„Jsem zodpovědný za svou růži…,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

 

 

© Markéta Jurištová 2022