Lucidní sen: Vesmírný Titanic a taneční sál

Když jsem si opět ve snu uvědomila, že se mi to jen zdá, zůstala jsem se dívat na noční oblohu, která se mi před očima začala předvádět. Sledovala jsem nádherné vesmírné scenerie, jako kdybych se dívala na obří hvězdný ohňostroj, ale hodně zpomalený. Po chvíli jsem si vzpomněla (pohledem do vesmíru), že jsem vlastně chtěla Průvodce požádat aby mi opět ukázal Vesmír. 

Měla jsem pocit, že po mojí žádosti se toho moc nestalo, jen jsem náhle byla v nějakém podzemním prostoru, vypadalo to jako sklep, nebo bunkr. Protože se nic nedělo, snažila jsem se aspoň dostat po úzkých schodech nahoru ven, na světlo. Schody končily u malého čtvercového okénka, kterým bych normálně tak akorát prostrčila nohu. Jenže v lucidních snech se dá probourat čímkoliv (s rizikem, že kdekoliv skončíte), takže jsem se za chviličku prokutala ven. Stála jsem na palubě nějaké obrovské lodi. Pluli jsme kolem pobřeží, viděla jsem travnaté stráně a domy. Držela jsem se kovového zábradlí a rozhlížela se okolo sebe. Bylo tady spousta lidí, měli takové starobylé a ne moc hezké oblečení. Někteří mi přišli jako posádka, protože měli stejnokroje. Vyptávala jsem se jich jak se loď jmenuje. Bylo mi řečeno, že jsem na Titanicu. Takže jsem samozřejmě začala pobíhat kolem a přemlouvat lodníky, aby jsme zastavili, vrátili se, prostě něco udělali, než celá loď skončí pod vodou. K mému překvapení jsem nebyla sama, která o osudu Titaniku věděla. Více lidí dělalo v podstatě to stejné co já. Pobíhali okolo a přemlouvali posádku, abychom se vrátili, nebo aby loď ukotvili. Jeden ze strojníků dokonce věděl kolik lodi zbývá dní do potopení, ale vysvětloval mi, že není možné jen tak zastavit, nebo změnit trasu. Říkal, že majitelé lodi v tom mají spoustu peněz a nedovolí to. Uvědomovala jsem si kolik lidských osudů potopení Titanicu postihne, že i celá společnost bude tak nějak jiná, ale nešlo tomu zabránit.

Sen dál nepokračoval a já jsem si ráno znovu přehrávala, co jsem se vlastně dozvěděla o Vesmíru. Průvodce se mi asi snažil vysvětlit, že se nedá změnit minulost. I když bychom se tam (do minulosti) nějakým způsobem dostali, není možné ji změnit, jakkoliv moc bychom to chtěli. Jediné co vytváříme je současnost a tím bezprostředně ovlivňujeme budoucnost.

Nebo je v tom ještě něco jiného? "Majitelé v tom mají spoustu peněz...." Co myslíte vy?

 

Když jsem pak v dalším lucidním snu zopakovala své přání : "Chci vidět, prosím, Vesmír!" opět se zpočátku nedělo skoro nic (žádné couvání prostorem). 

Byla jsem v jakémsi prázdném venkovském hospodském sále. Šla jsem se podívat z okna, venku bylo pěkné počasí a hezké domečky v ulici se pyšnily upravenými zahrádkami. Ještě jsem si v duchu říkala, že ta iluze prostoru je fakt dokonalá. Nebylo to jako film, byla to realita se všim všudy. Venkovský sál se postupně naplnil lidmi, ženami a muži, kteří začali tančit valčík. Za malou chvilku byl parket uplně plný. Já jsem ale stála sama u stěny a pozorovala mumraj. Uviděla jsem tanečníka, který tančil sám, bez partnerky. Zamířil ke mě a vzápětí jsem se s ním vznášela v rytmu valčíku po sále. Sice jsem měla chvílemi dojem, že tančíme spíš polku, ale celkem jsem si to užila.

Tím sen skončil. Zatím mi tedy nedošlo, co mi tím Průvodce chtěl říct, ale nevadí, časem na to přijdu. Nebo mi to třeba někdo dokáže vysvětlit. 

 

© Markéta Jurištová 2021