Pokud jste už četli nějakou knížku o lucidním snění, tedy kromě Bílé Knihy, zřejmě tam byly kapitoly i o tom, jak se dá v lucidních snech samoléčit (např. R. Waggoner, Lucidní snění). Mě to vždycky přišlo úžasné. Myslím, že takové využití lucidních snů je asi pro každého velice lákavé a užitečné. Kdo by nechtěl být fit, že? Četla jsem, že lucidní snílek najde ve snu třeba světelnou kouli nebo paprsek, a nechá pak tento předmět na sebe působit. Někdy je neduh pryč hned, někdy to pár dní trvá. Noha přestane bolet, hnisající rána se rychle zahojí. Prostě paráda. Je to takové magické, krásné a tajemné. Byla jsem rozhodnutá si to také vyzkoušet.
Nedávno jsem začala mít trochu potíže se srdcem (po Covidu), nic vážného, jen občas nějaká nepříjemná arytmie, ale pořádné vyšetření jsem tak trochu odkládala. Řekla jsem si, že bych mohla napřed na sobě zkusit nějaké to lucidní čarovné léčení.
Takže, když jsem se pak probudila do snu, měla jsem jasno, co chci dělat. Ať jsem ale hledala, jak jsem hledala (otvírala ve snové realitě různé skříně, dveře, šuplíky), žádnou svítící kouli, nebo paprsek, prostě nic co bych mohla zkusit přetvořit v léčebný nástroj, jsem nenašla. Proto mě nenapadlo nic jiného než požádat Průvodce, aby byl tak moc hodný a přivedl mi lékaře. No, v podstatě jsem zavolala do prostoru: „Je tady někde doktor? Hledám doktora!”
Rázem jsem se ocitla v nějaké místnosti s balkónovými dveřmi a záclonou, která poletovala ve větru. Venku na balkoně jsem uslyšela ženský hlas:
„Máš štěstí, zrovna jsem mluvila venku s kolegy. Mám teď chvilku čas. Tak pojď, pojď.”
Odhrnula jsem záclonu a vešla na velkou terasu. Stála tam v bílém plášti malá hubená žena s cigaretou a dívala se na mě.
„Tak co bys potřebovala?”
Začala jsem jí vyprávět o svých problémech se srdcem, ale ona mě přerušila: „Hele promiň, ale to musíš někam na vyšetření. Bez EKG a dalších přístrojů fakt nic nepoznám.”
Vzpomněla jsem si na zážitky jiných lucidních snílků s těmi léčícími blahodárnými magickými předměty a světelnými paprsky. Bylo mi to líto. Připadalo mi to také trochu nefér. To já jako nic? Tak jsem začala té doktorce vysvětlovat, že když zrovna teď lucidně sním, moje vědomí dokáže komunikovat s nevědomím.
„Moje tělo by se přece dalo v tomto stavu nějak přeprogramovat, aby se třeba začalo léčit samo. Ne?”
Ona na mě chvíli jen zírala. Pak řekla, že jí to tedy trochu dává smysl a zeptala se mě, jak si to konkrétně představuji. Já jsem beze slova vzala její ruku a přiložila jsem si ji na srdce. Cítila jsem trochu něco jako teplo (poznámka pro rýpaly: ne, nebyla to ta cigareta, tu měla v druhé ruce), ale jinak nic. Ona chvilku nechala svoji dlaň na mém hrudníku a pak řekla: „Stejně ti na SONU nic zvláštního nenajdou.” Poděkovala jsem jí za informaci.
V duchu jsem si říkala: „ No co už, můžu být ráda, že jsem se vůbec něco dozvěděla.”
Doktorka pak típla cigaretu a odešla dál na terasu k hloučku lidí v bílých pláštích.
Ráno jsem vzala notebook a googlila jsem kardiologické ambulance, bylo jich dost, ale jedna adresa byla poblíž místa, kde jsem dřív bydlela s rodiči a chodila do školy. Byla to ambulance, kde podle reklamy na internetu ordinují dva pánové - kardiologové. Objednala jsem se rovnou z webu, ale termín byl zhruba až za tři měsíce. V mezičase jsem tedy na „léčitelský“ lucidní sen úplně zapomněla.
Včera jsem po těch třech měsících naklapala na vyšetření. Sestřičky se mě v čekárně ptaly, ke komu jsem vlastně objednaná. Jenže já jsem to nevěděla, protože jsem se objednávala přes ten web a navíc jsem nečekala, že tam je víc doktorů než dva. Bylo mi řečeno ať tedy počkám, že si mě někdo zavolá. Trvalo to jen chvilku a z jedněch dveří se ozvalo: „Tak pojďte, pojďte.” Vešla jsem do ordinace, kde u stolu seděla malá hubená lékařka…..Jo, a na SONU mi nic zvláštního nenašla.
© Markéta Jurištová 2021
