MEMENTO k 17.listopadu

15.11.2022

Historie má nepříjemnou vlastnost se opakovat.

 

Před 33 lety jsme měli, kromě cenzury, ve vládě idioty, kteří nadšeně sloužili cizí mocnosti….

 

Před 87 lety měl Carl Gustav Jung sérii přednášek v Londýně na Tavistocké klinice. Mimo jiné zmínil i sílu kolektivního nevědomí:

"Kdo by si byl v roce 1900 pomyslel, že o 30 let později se budou v Německu dít takové věci, jaké se tam dnes dějí? Uvěřili byste, že celý národ vysoce inteligentních a kultivovaných lidí může být uchvácen fascinující silou archetypu? Viděl jsem to přicházet a dovedu to pochopit, protože znám sílu kolektivního nevědomí. Ale na povrchu to vypadá jednoduše neuvěřitelně. Dokonce i moji osobní přátelé jsou fascinováni a když jsem v Německu, věřím tomu sám, chápu to všechno a vím, že to musí být tak, jak to je. Nedá se tomu odolat. Jde vám to pod pás, a ne do vyšší mysli, váš mozek je prostě nanic, je zachvácen váš sympatický systém. Je to síla, která fascinuje lidi zevnitř, je to kolektivní nevědomí, jež je aktivováno, je to oživený archetyp, jenž je společný všem...Dejte lidem archetyp a celý dav se pohne jako jeden muž, nikdo mu neodolá."

Jung soudí, že takovým archetypem vystupujícím z kolektivního nevědomí je často spasitelský archetyp. Myslím si, že podobná síla vystupuje z kolektivního nevědomí i dnes, napříč dvěma kontinenty v sociálních bublinách intelektuálů, kteří si říkají elita.

Zajímavé články o nadprodukci elit si můžete přečíst zde: https://www.syrzdarma.cz/clanek/prilis-mnoho-elit-je-problemem-dneska-rika-americky-profesor a zde https://neviditelnypes.lidovky.cz/zahranici/esej-o-nadprodukci-elit.A200702_220202_p_zahranici_wag

Myslím si, že jsme svědky vynořování archetypu z kolektivního nevědomí. Archetypu projevujícího se pýchou, arogancí a hloupostí elit, které rychle ztrácejí kontakt s realitou a tím i sociální oprávněni nazývat se elitami. Volání tohoto hlasu z hlubin je neodolatelné nejen pro ně samé, ale i pro ty, které se chtějí elitě z různých důvodů podobat či zavděčit. Nejedná se o archetyp "Spasitel národa -vládce světa" jako v minulém století, ale o spasitelský sentimentální archetyp - zahlcení přesvědčením o vlastní důležitosti, neomylnosti a mravnosti, která se tímto stává velice pochybnou. Hra na samozvaného spasitele bez milosrdenství, bez skutečné spásy a bez spasených. Na spasitele, který se neštítí žádných represí, žádného násilí, aby vnutil světu své pojetí dobra, které se tím stává opakem, zvráceným dobrem, tedy zlem. Z hlubin kolektivního nevědomí se vynořuje archetyp "Zvráceného spasitele" a slibuje nový svět pro ty, kteří se mu pokloní, s ostatními nebude mít slitování.

Dá se vůbec nějak bránit kolektivnímu nevědomí? Nevím, doufám, že snad ano. Archetyp je totiž nevědomý obsah a pokud vejde do vědomí (uvědomíme si jej), ztrácí na intenzitě. Vědomí s ním potom pracuje jako s informací. Jenže to uvědomění si nějakého nevědomého pnutí ve vlastním nitru je nesmírně obtížné. Uvědomí si blázen, že je blázen?(Viď, Petře z roku 2014...)

Víte kolik stálo lidských životů vynoření spasitelského archetypu v minulém století?

Kolik to bude v 21 století? 

 

Před 92 lety napsal jistý Vladimír Vašek (v básni Stužkonoska modrá), kterého budete znát spíše pod jménem Petr Bezruč...

 

….vlast rozpůlenou viděl jsem,

ale ne zlou pravicí vraha,

než lhostejností, ústupem,

jak vládnoucí to umí Praha,

i slezské chyše zhaslý dým

v otrocké byrokratů snaze,

by země dávným 

jménem svým

čin zlý nevzpomínala Praze,

 

dělníky viděl bez roboty,

bez groše smutně cestou jdoucí,

stran vůdce, ministry, faloty,

z trojího žoldu bohatnoucí,

drobné rolníčky tříti bídu,

vdovy s sirotky bez haléře,

vládnoucí spasitele lidu

se sluniti na Rivieře,

 

zapsané v chudobných registru

kdys čeledi vegetující,

bratry, syny, zetě ministrů

dnes velkostatky kupující,

dým, mlhu, slzy s úsměvem,

 

lán lnu v Chuchelné modravého:

i stužkonosku viděl jsem

v jeseni pozdní žití svého!

 

Co se asi tak bude psát o naší době za 33 nebo 90 let? Jisté je jen jedno, historie se opakuje.

 

Někde jsem četla zajímavou myšlenku. Za svůj život se zodpovídáte pouze dvěma lidem. Nejsou to rodiče, nejsou to děti, nejsou to vaše lásky ani vaši přátelé.

Za svůj život se zodpovídáte pouze a jen sami sobě jako dvěma osobám: devitileté a devadesátileté.

Držte se!

 

 

© Markéta Jurištová 2022