Nevědomí, cesta do hlubin lidského rodu

Lidský mozek obsahuje přibližně 100 miliard neuronů. Propojením mezi neurony se říká synapse a v mozku je jich zhruba bilion. Počet lidí, kteří kdy žili na zemi je podle posledních výpočtů přibližně také 100 miliard a dost možná, že příbuzenských propojení mezi žijícími i nežijícími lidmi může dosahovat stejného počtu, jako je synaptických spojení v mozku.

 

Proč o tom mluvím? Chtěla bych vám na modelu mozku vysvětlit jak funguje rodinné nevědomí. Slíbila jsem vám přece minule článek o rodinném nevědomí.

Takže si představte organismus, který schematicky vypadá jako lidský mozek. Můžeme mu říkat třeba centrální mozek lidstva. Jeho povrch je tvořen neurony - lidmi, kteří mají funkční tělesnou schránku, tedy žijí, vnímají smysly okolní - vnější svět. Budeme jim teď říkat povrchové neurony. Můžeme si je představit jako takové rozvětvené výběžky, výběžky rodinného stromu - rodokmenu.

Žijící lidé mají svá vlastní vědomí, ale také velmi silnou složku, která je “táhne” určitým směrem, této složce říkáme nevědomí.

 

Co je vlastně nevědomí? Domnívám se, že vědomí je podmnožinou nevědomí s malou výhradou - časovou prodlevou. Než se totiž informace, které vědomí zaznamená stane součástí nevědomí, chvilku to trvá. Jak je tento časový posun dlouhý nevím, ale domnívám se, že existuje. Je to díky mým zkušenostem z lucidních snů. Mám pocit, že lucidní snový prostor- nevědomí (můj Průvodce) mi do hlavy nevidí, občas totiž hned přesně neví jak myslím své dotazy a přání. 

V nevědomí je tedy nejen vše co vědomě vnímáme,  ale i to, co si neuvědomujeme ( např. podprahové informace). Vědomí doslova vykukuje z ledovce nevědomí jako taková jeho špička. Vědomí tedy vnímá pouze svět nad hladinou, ale nevědomí pojme vše.

Kromě vědomého vnímání okolního světa, které se samovolně a automaticky stává i součástí nevědomí, do nevědomí ještě odkládáme - vytěsňujeme své bolestné emoční zážitky a některá přání, což je taková obrana našeho vědomého já. Tyto komponenty pak už nejsou pro vědomí dosažitelná (sklouznou pod hladinu).

 

Vrátíme se teď k původnímu modelu centrálního mozku lidstva. Jak už jsem uvedla, pod jeho povrchem jsou neurony, které představují již mrtvé generace předků. Ty už nemají žádnou vědomou složku, jen nevědomou. 

 

Rodinným nevědomím pak rozumíme propojení nevědomí jednotlivců přes rodiče (genetické uzly) a jejich předky. Jednotlivci jsou tak nevědomě propojeni se svými žijícími i nežijícími příbuznými. Někdy je toto propojení jasně patrné, například matka - dítě, sourozenci, nebo obzvlášť silná vazba mezi dvojčaty. Tato propojení jdou v liniích rodokmenu i pod povrch centrálního mozku. Generace po generaci, vrstva po vrstvě, čím jsme hlouběji, tím je propojenost větší a komplikovanější, neuvěřitelný labyrint neuronů a synapsí. V nejspodnějších vrstvách tohoto společného centrálního mozku jsme propojeni téměř všichni vzájemně, protože naše geny pocházejí jen z několika jedinců (praotců a pramatek). Naopak na jeho povrchu je osm miliard neuronů (žijících jedinců) - to jsme my sami, kteří za sebou táhneme pomyslnou nit nevědomí všech předchozích generací. Na této niti tedy táhneme fragmenty nevědomí svých předků. Co je to za fragmenty? Především jsou to nezpracovaná traumata, zážitky z okamžiků mezi životem a smrtí, zážitky na hranici lidské existence. Z hlediska evoluce je to pochopitelné a důležité, potomci by měli reagovat na situace, které ohrožují život (1). Ale rodinné nevědomí zřejmě nejsou jen emoční pozůstatky traumat, ale i určité vzorce chování, myšlení a přání. Myslím si, že rodinné nevědomí v hlubších vrstvách je vlastně zároveň kolektivním nevědomím(2), jak jej chápal Jung. Do těchto hlubokých sfér patří i takzvané archetypy(3), pravzory společné pro celý lidský rod, jdoucí napříč časem i kulturami.

 

1)Vzpomeňte si na již dokázanou emoční genetickou paměť u myší. Potomci myší, které dostávaly elektrické šoky v přítomnosti určitého pachu - acetofenonu, reagovaly zděšením a stresem na tento pach po několik dalších generací.Zdroj/https://www.nature.com/articles/nn.3594

2)Kolektivní nevědomí (německy kollektives Unbewusstes) odkazuje na struktury nevědomí, které mají jedinci stejného druhu společné. Tento termín byl poprvé použit Carlem Gustavem Jungem. Podle Junga je lidské kolektivní nevědomí tvořeno instinkty a archetypy. Jung považoval kolektivní nevědomí za základ a rámec nevědomí a svým postojem se tak odlišil od osobního nevědomí Freudovy psychoanalýzy. Psychoterapeutická praxe analytické psychologie se zakládá na zkoumání vztahu pacienta s kolektivním nevědomím. Zdroj Wikipedie

3) Archetyp:(z řec. arche-typos, první vzor, ražba) znamená pravzor, tradicí posvěcenou a typickou postavu, představu, příběh.Dle Junga představuje symbolickou ideji, která není reflektována vědomím, ale pramení z nevědomí a nemůže být tudíž pojmově uchopena. Přesto se významně podílí na utváření psychické reality osobnosti. K jednotlivým archetypům se můžeme vztahovat jen přes symbolické manifestace, samy o sobě nejsou totožné se svými obrazy.Zdroj Wikipedie

 

Co to tedy pro nás znamená? Pokud naši předkové nezpracovali (a ani nemohli) vědomě svá traumata, nebo traumata svých předků, máme je v nevědomí i my sami. Kolik neštěstí, přírodních katastrof, válek, sebevražd a dalších život ohrožujících událostí prožily naše rodiny? Víte to? Některé z nich, například války, epidemie, nebo živelné pohromy, jsou dokonce společné pro větší množství jedinců a rodin, někdy i pro celé národy. Dává to smysl, že? Nevědomí a nevědomá pnutí mají obrovskou sílu a ovlivňují rozhodování lidí, jejich reakce i emoce. Ovlivňují i chování velkých mas lidí-národů, které mají společnou historii traumat.

 

Pokud se chceme rozhodovat opravdu svobodně a plně využívat svůj potenciál, měli bychom být se svým (rodinným) nevědomím v určité rovnováze. Zkoušeli jste se třeba někdy pozorovat při vypjaté emoční události? Třeba při hádce, nebo když nejste spokojeni se svou reakcí na nějakou událost. Nemáte tendence reagovat určitým, vám nepříjemným způsobem? Netáhne vás to do určitého vzorce chování? Terapeutickým zvládnutím rodinného nevědomí se již několik desítek let zabývají takzvané “rodinné konstelace”. Jedná se o metodu, kdy pomocí hlubinné psychologie, se terapeut pokouší “vytáhnout” z nevědomí klienta vytěsněná traumata (mohou být i několik generací hluboko), zpracovat je na vědomé úrovni a tím vědomí klienta dostat do lepší pozice vůči jeho nevědomí.

 

Nevědomí je velmi silný fenomén, který nás oslovuje i ve snech. Mluví k nám řečí symbolů a jsem přesvědčena, že se nám tak snaží předat důležité informace. Pokud se naučíte lucidně snít, můžete se pokusit s ním navázat dialog. Myslím, že prostor, který vnímáme v lucidních snech je prostorem uvnitř pomyslného centrálního mozku lidstva, do kterého máme přístup v liniích našeho rodokmenu - rodinného nevědomí.

 

Zdroje a stránky k tématu:

https://www.cbdb.cz/kniha-229722-dialog-s-nevedomim

https://www.cbdb.cz/kniha-30494-analyticka-psychologie-jeji-teorie-a-praxe-analytical-psychology-its-theory-and-practice

https://www.denik.cz/veda-a-technika/veda-nejvetsi-lidsky-rodokmen-20230225.html

https://www.konstelace-traumatu.cz/cz/metoda/

Zdroj obrázku:

https://epochalnisvet.cz/podivne-zazitky-z-hypnozy-jak-si-je-vysvetluji-odpurci-reinkarnace/foto-2-262/

 

© Markéta Jurištová 2022