Povídka – Svět u nohou

Krátký příběh, který vám budu vyprávět se možná takto přesně neodehrál, ale kdo ví? Viděla jsem ho ve snu, zrcadlila ho hladina temného jezera v samotném srdci ostrova, kterému se říká Velká Británie.

Nechte se vtáhnout do děje

Automobil trochu poskočil a Mary si uvědomila, že na malou chvilku usnula. Cítila se k smrti unavená, ale spát déle se jí nedařilo. Zadívala se na mladého muže vedle sebe. Poznala ho teprve včera, ale přesto mu důvěřovala. Po očku sledovala jak mladík soustředěně sleduje silnici před sebou. Jedou už téměř osm hodin a  cesta ještě stále není u konce. Možná jeho měděné vlasy v ní budily důvěru, možná jeho měkký hlas a přátelské chování.

Uvědomila si, že má ještě stále trochu mokré šaty a boty a roztřásla jí zima.

“Nechcete si podat deku?” Zeptal se.

“Mám ji vzadu, dosáhnete tam.”

Zavrtěla hlavou, už tak je zabalená do jeho kabátu. Těšila se do hotelu na sprchu a suché oblečení, které si ale musí napřed někde koupit. Skládala si v hlavě seznam věcí, které bude nutně potřebovat v nejbližších dnech. Vzpomněla si na Lindu. Ta jediná jí bude opravdu chybět, moc chybět. Sevřelo se jí srdce. “Holčička moje milovaná.” Ne, ne, nemohla se už vrátit. Pomyšlení na to, co chtěla včera udělat jí ale vnitřnosti svíralo ještě víc. Bylo to jako pohled do děsivé, nekonečné hlubiny.

Znovu se zadívala na mladíka za volantem. Co jí to řekl? “Vím, že už se o to nikdy nepokusíte.” Znělo to od něj teatrálně, ale věděla, že má pravdu. Už to neudělá. Rozhodla se. Odcestuje do Ameriky. Sama. Rodinu už stejně opustila. Po smrti matky jí zbyla skoro už jen Linda a i té bude bez ní líp.

Manžela si udržet nedokázala. V uších jí ještě stále zní jeho chladná slova: “Nebuď hysterická. Vždyť ty mě vlastně nepotřebuješ. Jsi tak úžasně samostatná, necítím se s tebou ani jako chlap. To, že jsem se zamiloval do Nan je i tvoje vina.” Snažila se, aby se nerozplakala.

I ten malý andílek se na ni zlobí: “ Křičela jsi na tátu a on odjel, kvůli tobě, jen kvůli tobě!”

Nechtěla ani pomyslet na to, že by ho musela s Nancy vídat jako pár a Lindu s nimi. Už aby byla na lodi do Ameriky. Opět jí zaplavil chlad. Zaostřila pohled na své špinavé lodičky a vzpomněla si, jak včera večer stála v mokré trávě na samém okraji jezera.

Byla rozhodnutá, klidná, když pomalu vešla do studené vody. Přesto, že nemohla odtrhnout oči od temné hladiny před sebou, ještě pohlédla na oblohu. Chtěla naposledy spatřit hvězdy, ale viděla mezi korunami stromů jen měsíc, jinak byla obloha tmavá, stejně jako nehybná voda před ní.

Náhle ucítila, že jí někdo pevně drží kolem pasu a táhne ven z vody. Ani se nelekla, byla jako v transu. Neprotestovala.

“To nemůžete udělat.” Uslyšela hlas těsně za sebou.

Mary se otočila. Hleděla do tváře asi třicetiletého muže.

Řekla tiše: “Já musím, mám důvod.”

“Ne, to tedy nemáte.” Mladíkův hlas zněl měkce ale nekompromisně.

“Jak to můžete vědět? Neznáte mě.”

“Tomu vy nerozumíte. Bůh by vás mohl potřebovat." Pokusil se vášnivě vyjádřit to, co měl tak živě na mysli. “Možná že jen tím, že někde budete – ne že nutně něco uděláte – jen tím, že budete v jistou dobu na jistém místě – ne, nedokážu vám přesně říct, jak to myslím, ale možná, že jen půjdete – půjdete jen jednoho dne po ulici, a už tím vykonáte něco hrozně důležitého – ani možná nebudete vědět co.“

Mary jen stála, stále si připadala trochu paralyzovaná.

Mladík vzrušeně pokračoval. “Před lety, z nešťastné lásky, víte, já taky - neměl jsem pro co žít, nic mi nedávalo smysl, vzal jsem si nějaké prášky. Nepovedlo se mi to, otec mě našel moc brzy. Jedna jeptiška v nemocnici mi tehdy řekla něco podobného co teď já říkám vám. A ona měla pravdu, víte, měla pravdu. To, že jsem zahlédl vaše auto a běžel za vámi, to, že tady teď s vámi mluvím to dokazuje. To něco znamená.”

Automobil se pomalu blížil klikatou silnicí k Harrogate a Mary si ještě víc přitáhla k tělu půjčený kabát. Po tvářích jí tekly slzy. Příští týden už bude na lodi, čeká ji nový život…bez Lindy. Znovu pohlédla na své chladem ztuhlé nohy. Netušila, že její plán nevyjde a nikam neodpluje, že si rozvod bude muset protrpět až do konce. Netušila, že za pár let jí bude u nohou ležet celá Anglie a jen o trochu později celý svět. Královna Alžběta II. jí udělí titul "Dáma britského impéria" a jejích knih se prodá více než miliarda výtisků. Budou přeloženy do více jazyků než samotný Shakespeare.

Agatha Mary Clarissa Christie Malowan chtěla na svoji temnou noc a  jedenáctidenní zmizení zapomenout, ale slova mladíka s měděnými vlasy, která ji vrátila zpět do života, potřebovala sdělit svým čtenářům. Proto je napsala jako součást děje v uvodní kapitole svého slavného detektivního románu "Nultá hodina".

© Markéta Jurištová 2019